Máme nový vrh koťátek, Tři kluky a jednu holku. Tatínek je Adalbert a maminka Fifinka /Esterka/. Narozeni 1.7.2017.

    Jsme malá chovatelská stanice zabývající se chovem mainských mývalích koček. Kočky byly vždy členové naší domácnosti. Že existují nějaké mainky nám zůstávalo dlouho utajené. Až když jsme přišli o dalšiho domácího kocoura, rozhodli jsme se, že si koupime něco, co v žádném případě nepustíme ven a tím se vyvarujeme tragickým příhodám, které na domácí-venkovní kočky číhají. A když jsme uviděli na internetu fotku černého mramoráka, věděli jsme, co chceme. A měli jsme to štěstí, že se zrovna takový kocourek narodil. Nejenom že je krásný, ale je opravdu přítulný, milý a postelový. Další štěstí bylo, že jsme mu vybrali kočičku, která se moc líbí nám i jemu. Jsou úžasná dvojka. Opravdu se mají rádi a jsou k sobě velmi pozorní. Snažíme se vytvořit jim ten nejlepší domov, jaký si kočka a kocour vůbec dovedou představit.  Snad se nám to daří. Podle toho, že jen zřídka se vyskytují v jiné místnosti než my, tak jsou s námi zřejmě rádi Máme ještě  druhou kočičku, mladou tříbarevnou  Esterku. To abychom měli koťátka ve všech možných barvách. A také proto, aby měl nevěstu náš Bertík - Adalbert, tedy kocourek z našeho prvního vrhu. Všichni mají moře lásky celé naší rodiny. Odměnou za naši lásku  je skutečnost, že člověk jakmile se dotkne kočičího kožíšku, má na tváři úsměv. A není krásnějšího probuzení, než když zjistíte, že máte pod hlavou kocoura.

A co takové mainky umí a čím jsou tak zvláštní?

Tak třeba umí hladit. Kocour příjde do postele a zjistí, že všichni kdo by ho mohli hladit, spí. Tak vymyslí, že když tedy nikdo nemůže hladit jeho, tak on pohladí páničky. Tou nádherně hebkou obrovskou packou potom začne hladit něžně po tváři. A věřte, že se člověk absolutně nemůže zlobit, když se při tom probudí.

 

Jednou mě Irmička úplně odrovnala. Když má koťátka, tak koťátka dávám do tašky na mimina a s tou taškou si je beru do obyváku, abych se s nimi mohla pohodlně mazlit. Mamině se to zezačátku nikdy moc nelíbí, pečlivě kontroluje, jestli se miminům něco neděje a při první vhodné chvíli mi nějaké kotě ukradne a v hubičce odnese do bezpečí ložnice. Je mi jasné, že jí to moc nevyhovuje, tak jí vždy koťátka zase donesu do pelíšku.Jaké bylo moje překvapení, když jsem si jednou v poledne lehla v obyváku na gauč a Irmička přišla, okoukla situaci a za chvíli mi přinesla v zubech jedno kotě.  Nemohla mi vyjádřit důvěru lépe.

 

Mainky aportují!  Je k tomu zapotřebí jen nudící se mainka a ochotný páníček. Potom je opravdu jen otázkou jednoho večera, jak rychle se mainky naučí aportovat. Stačí házet jakýkoliv lehký předmět a kočička lehce pochopí, že zábava bude jedině tehdy, když onen dotyčný předmět raději donese člověku sama, než aby čekala, že ho půjde zvednou on sám.

Všechna koťátka se mají čile k světu. Velice rychle se učí všemu, co pořádná kočka potřebuje. Třeba včera již vyšplhal kocourek během pár vteřin po šplhadle až ke stropu. Vydatně jim pomáhá i matka Irmína. Sice by se zdálo, že jim tohu tím svým mrr, mrrrrr, mrrr nemůže moc sdělit, ale opak je pravdou. Když koťátka začnou sama baštit, což je v měsíci jejich věku, musí začít i sama kakat a čůrat. Do té doby to všechno obstarává máma, která je vždy vylíže a všechno je uklizeno. Tentokrát jsem byla svědkem toho, jak  takový prťousek, který sice už pochopil, že je nějaký kočičí záchod, ale přesto udělal loužičku vedle. Viděla to máma, začala mít přednášku mrr, mrrrrrr, mr a prcka odvedla ke kamínkům. A kocourek, aby předvedl, že přednášku pochopil, ihned přidřepl a vypotil šišku. Jsou to opravdu velmi učenliví miláčci.

Jsou to velcí mazlíci. Když uslyší můj hlas, hned naběhnou, aby dali vědět, že čekají na mazleníčko. Od úplného malinkata každá rozumná kočka ví, kde je její místo. No přeci na gauči, v posteli, prostě v epicentru dění a rodinného života. A když si můžou ještě schrupnou přímo na člověku, tak to je přesně to pravé.

A jak to vypadá, když se po nějakém čase přijedou naše koťátka na nás podívat?

Tak třeba Barnabáš. Majitelé ho přivezli k nám na návštěvu. Vrčel, syčel, zastrašoval. Nechtěl s námi mít nic společného. On sice cítí, že ty pachy by mu  měli něco říkat, ale co, to vážně nevěděl. Jen se bál, aby ho u nás jeho nová panička nenechala. Přepravka se stala jeho útočištěm.  Když jsem po čase s Barnabášovou majitelkou hovořila, tak říkala, že ho budou muset vozit častěji. Tři dny chodil za majiteli jako ocásek, hladil je pacičkou a mroukal, hele, nech si mě, já jsem hodnej, já chci pomazlit od tebe......... Kočičky mají krátkou paměť. Za dva týdny jsme již pro ně cizí. Ale tak to má být. Aby se netrápily a mohly milovat své nové páničky na plný úvazek.